Tajemství čísel - Miroslava Rubešová

O komunikaci

Každý z nás si jistě přeje  vychovávat správně své děti. Jsme však také naučeni určitým, ne vždy šťastným způsobům chování a komunikace, které jsme si osvojili během své vlastní výchovy v původní rodině, ve škole a během dalšího života. Ať už jsme si toho vědomi více či méně, předáváme tyto způsoby dál a učíme je především své děti.

Pravděpodobně jste si někdy jako děti nebo dospívající v situaci, kdy vám třeba někdo nadával a vyčítal, sami pro sebe řekli: „Až jednou budu mít svoje děti, takhle se k nim nikdy chovat nebudu!“ A po letech zjišťujete, že vůči vlastním dětem používáte stejná slova, dokonce i tentýž tón hlasu, který vám tehdy tolik vadil. Ráda bych Vám ukázala proč některé zaběhnuté způsoby výchovy a komunikace nefungují a nabídla Vám alternativy, které pomáhají.
Co žádá rodič i učitel od dítěte především? Řekla bych, že stále ještě poslušnost. Vždyť přece „my zkušenější“ víme lépe, jak je třeba věci dělat a jak k nim přistupovat. Jak se to však slučuje s tím, že každý z nás je už od svého narození jedinečnou osobností? Proč bychom se měli domnívat, že naše děti půjdou stejnými cestami jako my sami? Zde je počátek respektu nebo despektu k druhému, odlišnému jedinci. Slovo „respektovat“ pochází z latinského specto – vidím. Znamená „vidět druhého“, vnímat jeho jedinečnost a přijmout to, že je jiný než my. Každý z nás si přináší do života jiné psychické vybavení, se kterým se učí zacházet a rozvíjet jej . Chceme rozvíjet u dětí poslušnost – anebo zodpovědnost? Výchova k zodpovědnosti se od vedení k poslušnosti liší tím, že obsahuje respekt k individualitě dítěte, dává prostor a přiměřeně věku nabízí dětem možnost volby a spoluúčast na řešení věcí, které se jich týkají. Jestliže člověk jedná na základě vlastního rozhodnutí, přejímá za své jednání nepochybně větší zodpovědnost a pracuje s větším nasazením, než když je pouhým „vykonavatelem“ příkazů a pokynů jiných osob.

Jako lidé máme všichni společné určité základní potřeby (od fyziologických přes potřeby bezpečí, sounáležitosti, uznání, seberealizace ). Všichni potřebujeme tyto potřeby uspokojovat – pokud zůstávají některé neuspokojené, vede to k poruchám tělesného, duševního nebo sociálního vývoje. Individuálně se ovšem můžeme v tom, jakým způsobem své základní potřeby uspokojujeme, velmi lišit. Respektovat druhé znamená také uznat, že mají podobné potřeby jako máme my sami, ale že se mohou lišit v provedení jejich naplnění.
Mezi fyziologické potřeby patří potřeba nasycení, vyměšování, pohybu, střídání aktivity a odpočinku, potřeba přiměřených smyslových podnětů, potřeba pracovat svým vlastním tempem, které je součástí našeho temperamentu a je nám vrozené, a další.  Nemáme rádi chaos, potřebujeme, aby náš svět a chování lidí v něm byly srozumitelné a předvídatelné. Dalším okruhem je potřeba sounáležitosti a lásky - potřeba milovat a být milován, patřit do určitého společenství a být tam přijímán. Následuje potřeba sebeúcty a uznání - vážit si sám sebe a vnímat uznání od druhých. Potřeba seberealizace je vnitřním motorem rozvoje vlastních schopností, tvořivosti, práce a vzdělávání, u dětí se projevuje jako potřeba hry. Poslední okruh tvoří tzv. vyšší potřeby – estetické (potřeba krásy), morální (touha po dobru a spravedlnosti) a duchovní (potřeba transcendence, vztahu k něčemu, co nás přesahuje).

Americký humanistický psycholog Abraham Maslow uspořádal základní lidské potřeby do tvaru pyramidy, kde v základně leží fyziologické potřeby a po nich následují další okruhy. Velice závažným poznatkem pro výchovu a vzdělávání je skutečnost, že potřeby ležící v pyramidě výše se dostávají naplno ke slovu až tehdy, jsou-li uspokojeny potřeby ležící níže. U dětí to platí úplně. I když jsou schopny na chvíli odložit uspokojení některé potřeby, dokáží to právě díky tomu, že celkově nestrádají. Dospělí jsou v určitých případech schopni seberealizace nebo uspokojování vyšších potřeb při silné motivaci i tehdy, když nižší potřeby plně uspokojeny nemají.
Po dětech ovšem něco takového chtít nemůžeme. Představme si školáka, který je nucen pracovat rychlejším tempem, než je jeho základní vrozené tempo (fyziologická potřeba), cítí se nejistě, protože mu chybí informace  a má učitele, který na něho např. pospíchá a komentuje jeho výkon (nenaplnění potřeby bezpečí), má obavu, že bude doma potrestán za špatné výsledky (obava z odnětí přízně nebo dokonce lásky), ve třídě je vystaven nelichotivému srovnání a posměchu (útok na sebeúctu). Neuspokojení potřeb ležících v pyramidě níže vede k tomu, že dítě nemůže naplno rozvinout svou seberealizaci a tvořivost a stává se doslova „špatným žákem“. Je to závažné poselství a výzva pro všechny, kteří se zabývají výchovou a vzděláváním.

Zastavíme se u potřeby sebeúcty, která je z psychologického hlediska klíčová. Co je to vlastně sebeúcta? Co tento pojem říká – mít úctu k sobě samému, vážit si sám sebe. Přijímat sám sebe takového, jaký jsem. Každý z nás je v něčem dobrý, jedinečný, schopný obohatit druhé lidi. Přijetí sebe sama je odrazovým můstkem k dalšímu osobnímu vývoji.

Je důležité rozlišovat sebevědomí a sebeúctu. Sebevědomí je něčím, co se projevuje navenek, sebevědomému vystupování se můžeme naučit, člověk s příliš velkým sebevědomím nemusí ani působit moc sympaticky. Sebeúcta se naopak vztahuje k našemu „vnitřnímu člověku“. Člověk s vysokou sebeúctou může vystupovat zcela neokázale, ba skromně, jak to vidíme u řady významných osobností. Vysoká sebeúcta je určitou pojistkou proti špatnému chování, ochranou před manipulací či zneužíváním ze strany druhých lidí i poškozováním sebe sama (například zneužíváním návykových látek). Člověk, který si váží sám sebe, si váží také druhých, nemá potřebu se nad ně vyvyšovat nebo jim ubližovat.
Sebevědomí se váže spíš k tomu, co máme (vzdělání, inteligence, zdraví, krása, majetek, kontakty…) nebo umíme (nejrůznější dovednosti ). Sebeúcta spíše k tomu, jací jsme. Dalo by se říct, že sebeúcta je to, co nám může zůstat, i když o všechno přijdeme.

Sebeúcta je i ústředním tématem úžasné knihy, kterou Vám mohu vřele doporučit a která by neměla chybět v knihovně žádné rodiny, jmenuje se Respektovat a být respektován od českých autorů Pavla a Tatjany Kopřivových.

Vzájemný respekt rozvíjíme v běžné komunikaci tím, že se vyhýbáme takovým způsobům, které  zraňují sebeúctu druhých. Jak je poznáme? Zeptejme se, co vadí nám samotným. Jistě nechceme být uráženi, nelíbí se nám nadávání, shazování, ironie, komandování, vyčítání, citové vydírání... Tyto způsoby, byť to většinou ten, kdo je použije, „myslí dobře“, jsou výzvou k boji. Odpovědí bývá obrana či protiútok, výmluvy a další úhybné manévry anebo stažení se a únik.

Svými běžnými reakcemi pomáháme dětem jejich sebeúctu rozvíjet nebo ji naopak potlačujeme. Zraňování sebeúcty prožívají děti stejně nepříjemně jako dospělí.
Jak reagovat, chceme-li se chovat s respektem, ale současně chceme, aby druhá strana udělala, co je potřeba, anebo se dověděla, co si myslíme nebo co očekáváme? Jedna z velmi účinných komunikačních dovedností je popis. Popis má tu velkou přednost, že hovoříme o skutečnosti, kterou vnímáme svými smysly, anebo o nějakém problému, aniž bychom hodnotili druhou osobu či útočili na její charakter. Samotný neutrální popis situace často vede k tomu, že se dozvíme více a situace se začne řešit bez rozkazů a výtek.

Další cennou dovedností, která nám pomůže vyřešit spoustu běžných problémů, je nabídka ke spoluúčasti na řešení situace. Jsou to otázky typu: Co s tím uděláme? (nebo Co s tím uděláš?) Co navrhuješ? Jak to budeme řešit? apod. Čili namísto: Kolikrát jsem ti říkala, že si máš uklidit ty boty! věta: Přede dveřmi leží tvoje boty. A případně doplnit: Co s nimi uděláš? Namísto: Zase jsi nedonesl domácí úkol. Dávám Ti za to pětku! můžeme zahájit komunikaci slovy: Dvakrát jsi nedonesl domácí úkol. Jak to budeme řešit? Co navrhuješ?
V mnoha případech popis nestačí a je na místě použít další dovednosti: poskytnout důležité informace, dát na výběr, sdělit svá očekávání nebo hovořit o tom, co sami prožíváme.

Spoustu dalších  tipů a rad  naleznete právě v této knize. Přeji Vám, ať se vám kniha líbí, tak jako mně a poznatky z ní zařadíte do vašeho života a komunikace se svými dětmi. Ze své zkušenosti mohu říci, že to opravdu funguje.